Bojíte se, že vám s AI ujíždí vlak? Klíčem je vydržet a nebát se dělat chyby, říkají zakladatelky AI Ladies

Moderátorka, marketérka a majitelka firmy na kávovary. Tři ženy, které by se možná nikdy nepotkaly. Spojila je až umělá inteligence a přesvědčení, že na ni nepotřebujete diplom z informatiky.

Petra Květová Pšeničná roky moderuje a píše, spoluzaložila neziskovku Fandi mámám na podporu samoživitelek. Dlouho měla pocit, že AI prostě „není pro ni“, dokud si nesedla a nezačala ji zkoušet krok za krokem. Aneta Lízancová si zase sama o sobě říká, že je ztělesnění kreativního chaosu. Roky v marketingu a eventech, a najednou zjistila, že díky AI zvládne věci, na které by nejspíš potřebovala celý tým. A pak je tu Kateřina Šumpíková, přes dvacet let majitelka firmy Alesio, která servisuje kávovary po celé republice. K AI se dostala v roce 2022 a rychle jí došlo, že tohle vůbec není o programování. Jde hlavně o tom umět s AI mluvit. Dnes staví konverzační AI asistenty a v rozhovoru nejčastěji mluví o vytrvalosti, kterou získala skrz stovky nepovedených pokusů.

Právě z těchhle tří různých příběhů vznikla komunita AI Ladies. Ne u kulatého stolu s byznys plánem, ale postupně, na akcích, kde se potkávaly a zjišťovaly, že řeší pořád to samé. Samy si k AI cestu najít umí, ale kolem sebe vidí spoustu žen, kterým chybí jen ten první krok. Letos se navíc staly členkami České asociace umělé inteligence.

Povídaly jsme si s nimi o tom, jak to všechno vzniklo, s jakými obavami k nim ženy nejčastěji chodí, proč je podle nich vytrvalost důležitější než znalost desítek nástrojů. Mluvili jsme také o budoucnosti a plánech AI Ladies do následujících let.

Jaká byla ta úplně první jiskra, která vedla k založení AI Ladies?

Petra Květová Pšeničná: AI Ladies vznikly z naší vlastní zkušenosti. Potkávaly jsme se na akcích a projektech kolem AI a postupně nám došlo, že nás to přirozeně spojuje. Zároveň jsme si všimly, že žen je v tomhle prostředí výrazně méně, než bychom čekaly, a že se často cítí, že AI je pro ně moc technická nebo složitá na začátek. Chtěly jsme proto vytvořit prostor, kde si ji mohou bezpečně a prakticky vyzkoušet, ptát se a zjistit, jak jim může reálně pomoct v jejich práci – bez ohledu na obor nebo úroveň zkušeností.

Katka Šumpíková: Pro mě to byla pořád dokola stejná situace. Chodila jsem na AI akce, kde jsem byla často jedna z mála žen, která s AI staví a vyvíjí produkty. A zároveň jsem kolem sebe měla spoustu skvělých holek, o kterých jsem věděla, že by to zvládly. Jenže jsem slyšela „nemám na to čas“ nebo „chci se to naučit, ale nejsem si jistá, že to zvládnu“. Přitom jim chyběl jen návod a někdo, kdo řekne „zkus to takhle“. S Petrou a Anetou nám došlo, že se navzájem doplňujeme, každá z jiné strany. Tak jsme si přestaly říkat, že by to někdo měl udělat, a udělaly to.

Musí mít žena, která se k vám chce přidat, technologické zázemí, nebo k vám může přejít i úplná začátečnice?

Petra Květová Pšeničná: Velká část žen, se kterými pracujeme, jsou běžné uživatelky – podnikatelky, manažerky, lektorky, ženy z marketingu, HR nebo administrativy. Některé už AI používají, jiné teprve začínají. Důležité je, že chtějí zjistit, jak ji smysluplně využít ve své vlastní práci nebo volném čase.

Katka Šumpíková: Nemusí, a já jsem toho asi nejlepší důkaz. Nemám technické vzdělání. Patnáct let se živím kávou a kávovary, servisujeme přes sto strojů po firmách. K programování jsem se dostala až přes AI, protože mi konečně dovolila stavět věci, na které jsem sama neměla. Nepíšu kód, ale popíšu, co má vzniknout, a hlídám, jestli to sedí. Jsem hodně systematická, takže jsem se v tom našla a upřímně mě to baví. A myslím, že důležitější než vzdělání je zvědavost. Ptát se, proč něco funguje tak, jak to funguje, a co je za oponou.

V čem je váš přístup jiný a co u vás účastnice najdou, co jinde chybí?

Petra Květová Pšeničná: Nechceme ženy učit AI pro AI. Zajímá nás, co potřebují vyřešit ve své práci nebo podnikání a jak jim s tím technologie může pomoct. Hodně nám záleží na tom, abychom ženám opravdu naslouchaly a vybíraly témata i podle toho, co aktuálně řeší. Proto jsou naše webináře, mentoringy i další formáty hodně praktické. Zároveň je děláme v různých časech, třeba i večer, protože víme, že spousta žen si na vzdělávání najde prostor až po práci nebo když si mohou zařídit hlídání dětí. Nechceme, aby ženy odcházely s deseti novými názvy nástrojů, ale aby věděly, co mohou začít používat hned. A hlavně chceme, aby se u nás nikdo necítil trapně nebo hloupě – žádná otázka není špatná a nikdo se u nás nebude smát.

Aneta Lízancová: Asi bych k tomu přidala, že si nehrajeme na AI guru, kteří mají odpověď na všechno. Spíš chceme vytvořit prostor, kde se člověk nemusí bát říct „tomuhle vůbec nerozumím“ nebo se zeptat na něco, co mu připadá jako úplná blbost. Protože právě ten pocit, že už bych to přece měla vědět, podle mě spoustu lidí zbytečně brzdí. AI je přitom hlavně o zkoušení. Něco zadáte, ono to nefunguje, zkusíte to jinak, postupně přijdete na to, co vám sedí. A přesně to chceme normalizovat.

S jakými nejčastějšími předsudky nebo obavami k vám ženy ohledně umělé inteligence přicházejí?

Katka Šumpíková: Jeden z mnoha předsudků je: „není to podvod, když to za mě napsala AI?“ Slyším to hlavně od žen, které se psaním živí, tedy od lektorek, marketérek nebo copywriterek. Ale ruční praní taky nikdo nepovažuje za poctivější než pračku. AI nedělá práci za vás, dělá tu nudnou půlku. Rozhodnutí, kontrola a odpovědnost zůstávají vám. A upřímně, ta odpovědnost je ten důvod, proč to nejde jen odklikat. Nejlíp na tenhle strach funguje vidět někoho pracovat naživo, včetně míst, kde to nevyjde napoprvé a přepisuje se zadání. Většina obav totiž není z technologie, ale z představy, že všichni ostatní to už umí. Když vidíte, že ani my to nemáme na první dobrou, spadne to z vás taky.

Aneta Lízancová: Já často narážím ještě na jeden předsudek – že AI produkuje jen generické texty a obrázky, bere lidem kreativitu a vlastně je lepší ji do práce vůbec nepouštět. A chápu, odkud to vzniká, protože špatných AI výstupů je kolem nás opravdu hodně (a určitě bych si nedovolila tvrdit, že jsem takový nikdy nevyprodukovala) :). Jenže AI je pořád hlavně nástroj. Když jí člověk dá jednu obecnou větu a čeká perfektní výsledek, tak ho prostě nedostane. Když jí ale dodá kontext, ukáže jí, co se mu líbí a nelíbí, pracuje s ní postupně a hlavně sám přemýšlí nad výsledkem, může mu naopak pomoct být rychlejší nebo se dostat k nápadům, ke kterým by se sám třeba nedostal. Podle mě je důležité odbourat i představu, že existují jen dvě možnosti – buď všechno udělám sama, nebo to za mě udělá AI. Ve skutečnosti je mezi tím obrovský prostor.

Jaký konkrétní příběh úspěchu nebo „aha moment“ jedné z vašich členek vám v poslední době udělal největší radost?

Katka Šumpíková: Na první AI Ladies Night nám s organizací pomáhala moje osmnáctiletá dcera. Myslela jsem si, že jí program nemá moc co dát. Je mladá, AI používá denně a je v tom šikovná. Jenže pak přišla s tím, že ji nikdy nenapadlo postavit si vlastního asistenta na jednu konkrétní věc, a že na akci pochopila, jak důležitý je kontext, ne jen dobrý prompt. Udělala si asistentku na francouzštinu, nahrála jí učebnice i pracovní sešity a pár hodin ji ladila. Nejvíc mě potěšilo, jak jsem se spletla. Předpokládala jsem, že mladí tohle vědí automaticky, protože na technologiích vyrostli. Umí AI používat, to ano. Ale že si ji můžou postavit k obrazu svému, jim taky někdo musí ukázat.

Petra Květová Pšeničná: Těch momentů máme hodně a často jsou vlastně docela obyčejné. Třeba když během mentoringu žena zjistí, že činnost, kterou dělala opakovaně a ručně, může s AI zvládnout výrazně jednodušeji. Nebo když přijde s tím, že ChatGPT sice používá, ale „ono jí to moc nefunguje“, a během chvíle zjistíme, že problém není v AI, ale v tom, jak s ní pracuje. Velkou radost mi udělala i zpětná vazba po naší první AI Ladies Night – účastnice říkaly, že atmosféra byla přesně taková, jakou jsme chtěly vytvořit, a že bylo skvělé vidět tak různorodé publikum i věkově. A moc mě potěšilo, když mi druhý den volala moje tchyně, že ji akce inspirovala, začala poslouchat podcasty o AI a jde si postavit vlastního asistenta na angličtinu.

Které AI dovednosti považujete pro ženy v současné době za absolutně klíčové pro trh práce?

Petra Květová Pšeničná: Podle mě je především důležité umět AI správně zadat práci, dodat jí potřebný kontext a kriticky vyhodnotit výsledek. A potom schopnost podívat se na vlastní práci a poznat, kde mi AI skutečně může ušetřit čas nebo pomoct udělat něco lépe. Nemyslím si, že klíčovou dovedností je znát desítky nástrojů. Mnohem důležitější je naučit se s AI přemýšlet a pracovat

Katka Šumpíková: Petra vyjmenovala ty základní, tak přidám jednu, o které se tolik nemluví: vydržet. AI má jednu zvláštní vlastnost. První výsledek je skoro vždycky slušný, a proto většina lidí skončí právě tam. Rozdíl mezi „docela dobrý“ a „tohle je boží a používám to denně“ je pět nebo šest kol přepisování zadání. Není to znalost, je to trpělivost. Když se dneska dívám na svoje první prompty, chytám se za hlavu, ale bez těch stovek pokusů bych se k dnešku nedostala. Takže bych netlačila na dovednosti, ale na návyk. Zkoušet to znovu a znovu.

Jak pracujete s komunitou mezi jednotlivými akcemi a jak se může nová zájemkyně nejlépe zapojit?

Petra Květová Pšeničná: Nechceme být jen série jednotlivých webinářů. Postupně budujeme prostor, kde se ženy mohou potkávat, sdílet zkušenosti a učit se jedna od druhé, vyměňovat si i byznysové příležitosti, navázat užší kontakt. Máme praktické webináře, individuální mentoring a také AI Ladies Night, kde se potkáváme osobně. A připravujeme další možnosti, jak komunitu propojit i mezi jednotlivými akcemi – už brzy představíme tzv. AI Ladies Hub, naší vlastní platformu naprogramovanou pomocí AI, která bude sloužit pro naši komunitu.

Katka Šumpíková: Mezi akcemi je to zatím hlavně o obsahu a o tom, že se ženy ozývají s konkrétními dotazy. Právě proto stavíme Hub, aby ta setkání na sebe navazovala a nezačínalo se vždycky od nuly. Bude tam knihovna, záznamy, glosář a hlavně adresář ostatních členek, protože nejcennější na komunitě nejsou materiály, ale to, že máte komu napsat. Spouštíme ho na podzim. Nová zájemkyně nemusí čekat na další akci, může se zaregistrovat do Hubu a mít obsah i novinky po ruce. A pak už jen přijít na webinář nebo na Night.

Staly jste se členkami České asociace umělé inteligence. Co si od tohoto propojení slibujete?

Aneta Lízancová: Za mě je největší synergie právě v tom, že česká AI scéna nemůže stát jen na lidech, kteří jsou technologicky hodně napřed. Pokud chceme, aby se AI opravdu dostala do firem a běžné práce, musíme řešit i tu mnohem větší skupinu lidí, kteří nejsou early adopters, nesledují každý nový model a často ani nevědí, kde začít. A tam si myslím, že můžeme přinést hodně zkušeností z praxe. Vidíme, jaké bariéry lidé mají, co jim dává smysl, kde se zbytečně bojí a co naopak potřebují, aby AI opravdu začali používat. Pro mě je důležité, aby se v české AI scéně neřešilo jen to, co všechno technologie umí, ale i to, jak ji reálně dostat k lidem tak, aby jim byla užitečná.

Katka Šumpíková: AI svět je dneska jako podnikání u nás v devadesátkách. Obrovská energie, spousta příležitostí a skoro žádná pravidla. Nikdo pořádně neví, co znamená, když někdo řekne, že „umí AI“. Chybí nám společná řeč a chybí měřítko. A to si žádná firma ani jedna komunita nenastaví sama, na tom se musí sejít víc stran. Proto chceme být jako AI Ladies uvnitř asociace a ne vedle ní. Přinášíme do toho zkušenost z reálného provozu, o které se na konferencích moc nemluví. Netvrdíme, že my to říkáme správně a ostatní ne. Jen si myslíme, že po těchhle „devadesátkách“ přijde brzy chvíle, kdy se kvalita pozná. A u toho chceme být.

Kdybychom se potkali za tři roky, kde byste v ideálním světě chtěly projekt AI Ladies vidět?

Aneta Lízancová: Já bych chtěla, aby za tři roky AI Ladies nebyly vnímané jen jako místo, kam si žena přijde na webinář o AI, ale jako značka a komunita, která ji provází dlouhodobě. Aby mohla přijít ve chvíli, kdy vůbec neví, kde začít, a zároveň měla kam růst ve chvíli, kdy už řeší automatizace, vlastní nástroje nebo třeba zavádění AI do firmy. A asi nejvíc bych si přála, aby za námi byly vidět konkrétní změny. Ženy, které díky AI začaly dělat práci jinak, troufly si na nový projekt, posunuly podnikání nebo zjistily, že zvládnou věci, o kterých si dřív myslely, že nejsou pro ně. Nechceme vyrůst jen v počtu členek nebo akcí. Chceme vyrůst hlavně v tom, jak velkou hodnotu jim dokážeme přinést.

Katka Šumpíková: Za tři roky bych chtěla, aby AI Ladies byly partner pro firmy, ne jen komunita. Největší bolest, kterou dneska ve firmách vidím, není nedostatek nástrojů. Je to propast mezi tím, co si vedení odsouhlasí, a tím, co se reálně děje na jednotlivých pozicích. AI se nezavede shora, zavede se přes lidi, kteří tu práci každý den dělají. Chtěla bych, aby firma věděla, na jaké úrovni její lidé jsou a kam je posunout, a aby to nebyl odhad. Tam je podle mě obrovská příležitost, protože velká část těch pozic je obsazená ženami.

Co byste vzkázaly ženám, které o využití AI stále ještě váhají, ale cítí, že jim ujíždí vlak?

Petra Květová Pšeničná: Že jim neujíždí. Ale zároveň bych nečekala další rok. Nemusíte se teď naučit všechno o AI ani sledovat každou novinku. Vyberte si jednu konkrétní věc, kterou ve své práci často děláte, a zkuste zjistit, jestli vám s ní AI může pomoct. Právě tak podle mě dává největší smysl začít.

Katka Šumpíková: Ten pocit, že mi ujíždí vlak, znám sama a mám ho asi tak dvakrát denně. Sleduju AI novinky, dělám v tom, a stejně mi každý týden uteče něco, o čem se všichni baví. Takže první věc: ten pocit nezmizí, až budete vědět víc. Možná bude ještě silnější. Rozdíl je jen v tom, že vám to přestane vadit, protože zjistíte, že nemusíte umět všechno, stačí umět to svoje. A druhá věc, zpoždění se dneska dohání strašně rychle. Kdo začne teď, může bez problémů za pár měsíců dohnat někoho, kdo si s tím hraje už 3 roky. A jestli chcete úplně konkrétní první krok, ten Petřin je správný, k tomu nemám co dodat.

Aneta Lízancová: Ať se nebojí a hlavně se neporovnávají. I ta největší AI modla někde začínala, jen možná o pár let dřív a má dneska náskok. To ale neznamená, že už je pozdě. Každý si může najít svoje tempo a svoji cestu – a podle mě je mnohem důležitější začít dnes než řešit, kde už jsou ostatní. Přece jenom to celé děláme hlavně samy pro sebe :).