Nejen o AI virtuálních verzích zesnulých s psycholožkou Janou Jakerlovou

Pokroky v umělé inteligenci umožňují lidem mluvit se zesnulými prostřednictvím telefonu, videochatu nebo hlasového asistenta. Jaký dopad to může mít na lidskou psychiku? Nejen o tom jsme se bavili s Janou Jakerlovou, absolventkou psychologie FF UK zaměřující se na dospělou klientelu.

AI společníci na vzestupu

Virtuální společníci nejsou žádnou novinku. Nicméně díky pokrokům v oblasti umělé inteligence se jejich schopnosti jako lidských parťáků posunuly na vyšší úroveň. Využití těchto „robotů“ se nyní například intenzivně zkoumá v kontextu zlepšení života osamělých jedinců včetně seniorů. Vzhledem k tomu, že mnoho lidí má obtíže navazovat mezilidské vztahy, mohou roboti řízení umělou inteligencí nabídnout vhodné řešení. AI společníci už mnohokrát prokázaly vysokou míru empatie. Nicméně je nezbytné vzít v úvahu i morální aspekty a v budoucnu správně definovat etické hranice.

O možných dopadech na lidskou psychiku jsme si povídali s Janou Jakerlovou, psycholožkou a lektorkou Školy psychologie, firemního školení od skutečných psychologů. Pojďte společně s námi objevit možné přínosy i rizika v oblasti virtuálních společníků poháněných umělou inteligencí.

Jano, umělá inteligence umožňuje již nyní vytvářet AI společníky od virtuální přítelkyně po virtuální verze zesnulých členů rodiny. Jaké jsou hlavní psychologické aspekty, které by měli lidé brát v úvahu při používání AI společníků?

Zatím není tolik dat na to, abychom mohli spolehlivě konstatovat, jak může vytváření AI společníků ovlivnit lidskou psychiku na obecné úrovni. Při jejich používání by bylo na místě zohlednit dopad na naše emoce, chování či na vztahy s reálnými lidmi.

Jak může vytvoření virtuální verze zesnulých příbuzných ovlivnit proces smiřování se ztrátou a duševní zdraví pozůstalých?

Nezbytnou součástí procesu smiřování se se ztrátou je bezesporu akceptace reality. Jen, když přijmeme fakt, že nám tento člověk už není na blízku, může se naše psychika začít postupně uzdravovat. Pokud virtuální verzi použijeme například k tomu, abychom se mohli s daným člověkem rozloučit (nejlépe v terapeutickém, kontrolovaném prostředí), dovedu si představit, že to může mít pozitivní efekt. Avšak pokud bychom touto virtuální verzí „nahrazovali“ živého člověka, mohlo by to mít neblahé důsledky pro naše duševní zdraví i pro naše reálné vztahy. 

Existuje riziko, že interakce s AI společníky by mohla narušit lidské schopnosti navazovat a udržovat reálné mezilidské vztahy? Jak tomu předcházet?

Interakce s AI společníky je velmi užitečná například při trénování sociálních dovedností a v budoucnu se nejspíše bude běžně využívat pro výukové i terapeutické účely. To, že by AI společníci dokázali plně nahradit reálný mezilidský vztah, mi nepřipadá úplně pravděpodobné. Lidská potřeba vztahovat se k druhým rovnocenným způsobem je přece jen dost silná. Samozřejmě zde nějaká rizika jsou, vidím je však spíše na individuální rovině.

AI společníci simulují empatii a porozumění. Dělají to však velmi věrně. Liší se nějak emocionální propojení s reálnými lidmi od propojení s AI společníky?

To je asi spíše otázka pro neurobiologa. Určitě lze i k AI společníkům cítit velmi širokou škálu emocí. Pokud by člověk navázal hlubší emociální propojení s AI, samozřejmě by to mohlo způsobit různé komplikace například pro jeho reálné vztahy. 

Jaké jsou některé způsoby, jak mohou lidé udržovat zdravou rovnováhu mezi interakcemi s AI společníky a skutečnými mezilidskými vztahy?

Hranice jsou velmi individuální a každý je vnímá trochu jinak. K udržování zdravé rovnováhy by mohlo pomoci jednoduché pravidlo: Pokud člověk cítí, že mu interakce s AI společníkem jakýmkoliv způsobem zhoršuje kvalitu života (včetně kvality reálných vztahů), je na místě ji omezit, případně vzniklé problémy konzultovat s odborníkem. 

Mohou být AI společníci nástrojem pro zkoumání a zdokonalování sociálních dovedností?

Určitě ano, já osobně v tomto vidím asi největší benefit. 

Jak by mohla AI ovlivnit náš koncept identity, pokud bychom měli schopnost vytvořit virtuální verze sami sebe?

Podobnou otázku si mohli lidé klást při vzniku fotografie nebo videa. Ke zodpovězení musíme nejprve prozkoumat, jakým způsobem se koncept identity vlastně vytváří, což vůbec není jednoduchá otázka. Pokud bychom přijali teorii, že hlavní roli hraje získávání informací z okolí (například skrze zpětnou vazbu od ostatních, informace o tom, jak se ve kterých situacích chováme atp.), mohli bychom virtuální verzi sebe sama vzít v potaz jako další informaci, která celkový obraz dokresluje. Pohybujeme se teď však spíše na filozofické rovině. 

Jak by měla společnost přistupovat k rostoucímu vývoji AI společníků, aby byly v souladu s potřebami a psychickým zdravím lidí?

Myslím si, že základem je kvalitní psychologický výzkum, který by měl jít ruku v ruce s výzkumem technologickým. Umělá inteligence s sebou společně s velkým potenciálem pro zlepšení mnoha oblastí lidského života přináší i velké výzvy, kterým budeme muset postupně čelit. Sama jsem velmi zvědavá, jak bude vývoj i praktické využití AI do budoucna postupovat. 

Součást našeho sociálního ekosystému

Janě mnohokrát děkujeme za zajímavý rozhovor. Bude velmi zajímavé ho časem zopakovat. Společníci s umělou inteligencí jsou předzvěstí budoucnosti, kde stroje nejsou pouhými nástroji, ale nedílnou součástí našeho sociálního ekosystému. Přestože potenciál vzbuzuje velký zájem, je stejně důležité přistupovat k této problematice obezřetně. Soukromí, bezpečnost a zachování skutečných lidských interakcí patří mezi hlavní priority.